Prožívání mateřství se zřídkakdy shoduje s tím, jak o něm mluví kultura a jazyk. Ideální, obětavě pečující, nekonečně trpělivá a šťastná matka – ta samozřejmě neexistuje. Mateřství by daleko spíš mělo vést k bodu zlomu v dnešní společnosti: ta sice matky stále nutně potřebuje jako bezpodmínečné pečovatelky, ale nedokáže je šetřit jako zaměstnankyně. Přínos mateřství zůstává neviditelný, a přitom stojí nejen poslední košili, ale i důchod. Zlom v jeho pojetí přichází nejpozději tehdy, když se nová generace žen rozhoduje, že se matkami nestane.  

„Víme o nedostatku učitelů, o nedostatku míst v mateřských školách, o rozdílech v odměňování žen a mužů a o tom, že práce na plný úvazek a rodinný život se zdaleka nedají skloubit. Nechybí studie o rozdílech v důchodech mezi muži a ženami, o nerovnoměrném rozdělení péče a domácích prací v rodinách, mluví a píše se také o psychické zátěži a pasti částečných úvazků. Mění se však něco?
Jedna věc ano: stále více matek mluví o tom, co to všechno konkrétně znamená. Projekt #Motherfuckinghoodvznikl z iniciativy Claude De Demo s režisérkou Jorinde Dröse. Vývoj začal rozsáhlým výzkumem a provázelo ho mnoho rozhovorů se spisovatelkami a vědkyněmi. Texty napsaly tři autorky: Antonia Baum, Mareike Fallwickl a Emilia Roig. Přibyly také další texty Claude De Demo, Alexandry Zykunovové a Jany Heinicke a rozhovor se socioložkou Juttou Allmendinger.
Výsledkem je koláž o prožívání mateřství, o práci a péči, o feminismu a synech, o pocitu viny, o kultu dobré matky a o tom, co to znamená, když se ženy stále častěji rozhodují nepřijímat neplacené reprodukční a pečovatelské práce.“
Karolin Trachte, dramaturgyně

Upozornění: Jedna scéna se v jazykové i dramatické rovině zabývá násilím při porodu. Inscenace není vzhledem k obsahu a hlasitosti vhodná pro kojence a děti.

S českými titulky.

Po představení 16. 11. se uskuteční divácká diskuse s herečkou Claude De Demo a režisérkou Jorinde Dröse.

Webové stránky inscenace: Berliner Ensemble: #Motherfuckinghood

Foto: © Matthias Horn