Na počátku je porod, který ve skutečnosti žádný porod není. Stejně jako ve hrách o narození Ježíška, kde se to nakonec taky prostě jen tak nějak stane. Je to zrod lásky, nejistoty. Něco, co svědí, jako poporodní jizva, jako by vyšlo ven něco, co se už nevrátí. Něco, co se usadí a lepkavými konečky prstů si protírá řasy. Něco, co roste jako kvasinky, když je necháte bez dozoru.

Skutečný porod se odehraje později, narodí se baby, ve vagonu na podlaze, ne, mezi sedadly, ne, nějak ze stropu. Vyvalí se, vyklouzne, sbuchne, dopadne. Jsou myšlenky, kterým je třeba pomoct na svět – a jiným ne. Ticho, prázdnota, ženský sbor jako neškolený archiv: jak může být zrození začátkem, když víme, co teprve přijde?

S českými titulky.

Webová stránka inscenace: Schauspielhaus Wien - Oxytocin Baby

Foto: Matthias Heschl